Jdi na obsah Jdi na menu
 


Recenze


Vratné lahve – už ten název trošku straší a nevíte, co čekat, viďte? On ani ten nástin děje není zvlášť přelomový. Bývalý učitel na sklonku svého života prochází krizí osobnosti a po konci své učitelské kariéry zjišťuje, že je hnán touhou stále něco dělat, a tak se vrhne do všemožných příležitostných prací, mezi nimiž jednoznačně vede zaměstnání kurýra. Po úrazu (velmi efektně zpracovaném – na ten se můžete opravdu těšit) je však nucen tuto adrenalinovou práci opustit, a tak hledá dál. Fakt, že se nakonec „upíchne“ v samoobsluze u pultu s vrácenými lahvemi a vytvoří si tam svůj nový a velmi příjemný život, byla jedna z věcí, kterých jsem se na filmu bál nejvíc, protože se to zdálo jako pěkný pád do krásně připraveného klišé.

Jenže rčení „zdání klame“ se tentokrát potvrdilo více než stoprocentně, protože film, který jsem tak nadšeně, občas dojatě a často s úsměvem na tváři v kině sledoval, přeci nemohl být ten mnou čekaný film, který měl být sice solidním a zručným dílkem, ale ničím nad míru okouzlujícím. Už ze svého okolí jsem dostával signály, že takto nesmýšlím jen já (a jak si za to teď nadávám). Moje očekávání se potkávala někde mezi Obecnou školou a Koljou, tedy něčím, co mělo zapadnout do typického českého žánru posledních let - takovou tou typickou hořkosladkou komedii s pesimistickým dějem a naprosto unyle chmurným koncem. Ovšem v o pár tříd lepším obalu, ale přesto se stejným obsahem. Ve Vratných lahvích bylo mnoho „příznaků“ podobných s výše jmenovaným (a následně jistě párkrát vzpomínaným) Koljou. Nejvýraznější podobností asi byla hlavní postava učitele Tkalouna, který byl takovým o deset let starším panem Loukou. Však sami autoři naznačili, že Vratné lahve mají být jistým symbolickým zakončením volné trilogie, která začala právě Obecnou školou a vprostřed drnkla o oscarového Kolju. Jde o tři příběhy - nejdříve hocha, utvářejícího si svůj vlastní světonázor, poté muže ve středním věku a v posledním snímku o staršího pána, bilancujícího na sklonku svého života.

A právě ten třetí, zdánlivě nejnezajímavější, mě okouzlil snad nejvíce*. Ano, Obecná škola si hned vyšlápla na metu nejvyšší, tj. Oscara, a odnesla si „pouze“ nominaci. A ano, Kolja Oscara získal. Ale co naplat, mému oku a sluchu lahodí asi nejvíc poslední z tria. Uvidíme jestli bude nějak oceňovaný, ale pochybuji o tom, protože si nebere na paškál ani záležitosti války a ani bývalý režim. Je to příběh všedního dne. Ale těch je mnoho, tak proč je tedy tento tak výjimečný?

Chceme li hledat základní stavební kameny dobrého filmu, začněme u tvůrců. Mezi Janem a Zdeňkem Svěrákovými došlo v průběhu natáčení a příprav filmu k mnohým neshodám, rozepřím a dokonce i hádkám, které měly za následek přerušení natáčení. A já k tomu můžu říci jen – ještěže tak! Je dobře, že syn na režisérském postu byl neústupný a bičoval svého otce k lepším a lepším výkonům.

Bezchybný a na míru šitý scénář padl filmu jako ulitý a skvělá režie zase podtrhla přímo bezvadný rytmus a tempo filmu. Krásně nám potom vše zabalí mile nevtíravá a melodická hudba Ondřeje Soukupa. Na takto bytelném základu se nedá špatně stavět. Dovolil bych si tvrdit, že herecké obsazení je jednou z největších deviz filmu. Zdeněk Svěrák ve své roli exceluje a představuje více než vyrovnaného partnera stále elegantní a šmrncovní Daniele Kolářové. Táňa Vilhelmová si tentokráte moc neškrtla a byla takovou puťkou s výrazem nakopnutého štěněte (nehrála zle, jen ve vedlejší roli člověk nedostane mnoho prostoru pro rozvinutí svého potenciálu), ale co už, ne vždy vše vyjde. Vítaným oživením byli až nečekaně dobře vybraní Jirka Macháček a „úlisný“ Jan Budař. Svůj štěk si odehrál i jeden z nejobsazovanějších Svěrákových herců – Ondřej Vetchý, ale nijak neokouzlil. Naopak celkem s gustem se role jeho otce ujal Pavel Landovský.

A budu vůbec něco vytýkat? Jistě, jinak bych to nebyl věčně nespokojený já. Co se mně osobně ne vždy líbilo byly kupříkladu Tkalounovy občas nevhodné představy, možná až zbytečně moc otevřená reklama na jeden nejmenovaný řetězec supermarketů a jako u většiny filmů snažících se podchytit „faktor mládeže“ i tady bych vyčetl jistou trapnost scén právě s dospívajícími. Možná se budete divit, ale tyto drobné poskvrnky jsou všechno, co si proti Vratným lahvím dovolím namítnout, a moje celkové hodnocení tak kolísá mezi devadesátkou a stovkou. Stovku zatím odložím do talonu a hlásím velmi, ale velmi slušnou devadesátku.


* Rád bych na tomto místě podotkl, jak málo chybělo, aby to „Školou“ skončilo. Stačilo jen uskutečnit původní záměr tohoto autorského dua, který se však před 16 lety už v zárodku změnil. Obecná škola měla být jediným společným dílem a pro Jana odrazovým můstkem. Každý se měl poté vydat svou vlastní cestou. Starší z rodu Svěráků měl jiné dvorní režiséry (Jiří Menzel) a Jan se zase chtěl vydat na cestu bez otcova „dozoru“.

90%